|
Rejstřík pojmů F |
|
|
|
Rejstřík pojmů F |
|
|
Fakír - z arabštiny - chudý. Původně islámský asketa, který nevlastnil vůbec nic a žil z milodarů. Obyčejně předváděl řadu zdánlivě nadpřirozených činů a schopností, ke kterým dospěl extrémní askezí. Fascinace
-
stav úplného zaujetí smyslů; oslnění, okouzlení, omámení. Jde o
neodolatelnou přitažlivost, kterou vyzařují určité osoby, což jim umožňuje
ovlivňovat ostatní. Fatima - malá obec v Portugalsku, místo jednoho z tzv. mariánských zjevení (viz) . V r. 1917 u se od 13. května do 13. října vždy 13 den v měsíci v poledne ukazovalo třem pasáčkům ovcí - sedmileté Hyacinte, devítiletému Franceskovi a jedenáctileté Lucii jakési zjevení. Lucie zprvu mluvila jen o krásné paní, neboť ta teprve později přiznala, že přichází z nebe, což je poněkud dvojsmyslné. V té době bylo zjevení považováno za Pannu Marii, ale později bylo uvažováno o kontaktu s mimozemskou inteligencí. Událost se brzy rozkřikla a tak v září a v říjnu se na místě shromáždilo několik desítek tisíc lidí. Tito lidé však zjevení neviděli, což vylučuje davovou sugesci. Viděli však různé průvodní jevy, jako zablesknutí, žlutou mlhu, prohnutí větví doubku, na kterých mělo zjevení stát, padání bílé hmoty (andělské vlasy – viz) nebo 13. října zářící kouli plující oblohou, která se otáčela a metala barevná světla. Světelné jevy viděli lidé i ve vzdálenosti několika kilometrů, i když nevěděli, o co jde. Zjevení chtělo na dětech, aby se modlily, přemáhaly utrpení a snažily se o napravení hříšníků. To lze pochopit podle indického mudrce Patandžaliho tak, že člověk může nabýt paranormálních vlastností bylinami (drogami), meditací, koncentrací nebo přemáháním utrpení, což právě měly uskutečnit děti. Fatimské zjevení sdělilo Lucii tři tajemství, druhé se týkalo druhé světové války, jíž budou předcházet nebeská znamení. Má se za to, že to byla velmi silná polární záře viditelná v noci na 26. ledna 1938 ve střední Evropě. Tento rok však také vykazovalo Slunce zvýšenou aktivitu, která polární záře navozuje. Třetí sdělení, které Lucia sdělila později jen papeži, se údajně týkalo třetí světové války. Jiná mariánská zjevení (viz) u Lourd, Quadelupe či u Medžugorje vypadalo opět poněkud jinak, např. u Quadelupe měla Marie podobu mexické dívky. Feng šuej - stará čínská nauka harmonizace prostředí, především v oblasti bydlení, zabývající se uspořádáním lidských obydlí a dalších prvků přírody. Působení tvarů aj. vlivů na člověka. (viz tvarové zářiče) magie(viz). Fetiš-
- předmět ve funkci podobný talismanu, ale především má zvláštní
vztah a oblibu majetníka, často na základě asociace. Nástroj lidové
magie
(viz) Filipínské léčitelství - druh léčitelství (viz), známé z Filipín. Léčitel údajně nejprve nashromáždí duševní energii, jeho levá ruka je materiální, otevírá tělo, operuje, pravá ruka dodává energii. Při operaci bez jakéhokoli umrtvení nebo skalpelu ponořuje ruce do útrob pacienta a vyjímá kousky krvavých tkání. Říká se jim také chirurgové s holýma rukama. (viz Agpaoa) Podle expertů, kteří absolvovali návštěvu, léčitel sice podvádí, neboť ukazuje tkáně zvířecí a nikoliv vyňaté z lidského těla, ale současně působí psychosomaticky, takže se pacient uzdraví vírou. (viz psychochirurgie) Flamel -
Nicolas Flamel se narodil roku 1330 v Pontoise u Paříže. Byl veřejným
písařem pod přísahou. Byl ke kostelům a nemocnicím tak štědrý a
velkorysý, že prý skutečně nalezl kámen mudrců (viz) a po vzoru
alchymistů
(viz) vyráběl zlato.
Žil
v Paříži, v ulici Écrivains, poblíž kostela Saint-Jacques de la-Boucherie
(Svatého Jakuba Řeznického).
Jak
sám vyprávěl, koupil si jednoho dne velice starou knihu, vázanou v pozlacené
stromové kůře. Na první pohled velice vzácné dílo. Podepsané bylo jakýmsi
Židem Abrahamem a kromě dalších obdivuhodných tajemství obsahovalo také návod
na přeměnu kovů, jednalo se tedy o knihu alchymistickou. Nicolas Flamel v ní
nalezl jasná a detailní vysvětlení všeho až na „první činitel" -
základní prvek chemické reakce. Velmi se proto trápil a svěřil se své ženě
Pernelle. Dlouho o tom diskutovali a nakonec se dohodli, že bude nejlepší pátrat
po autorovi knihy. Příslušníci židovské diaspory však byli roztroušeni
po celém Středomoří, hodně se jich usadilo také ve Španělsku. Mezi lidem
se šířily zvěsti, že je mezi nimi dost velkých boháčů, snad alchymistů,
kteří dokáží přeměnit olovo ve zlato, a tudíž by mohli upřesnit překlad
knihy a dokonce ji doplnit.
Protože
náhlý odjezd museli manželé nějak vysvětlit, oznámili, že Nicolas odjíždí
na pouť do Compostellu. Nicolas Flamel odcestoval, navštívil Španělsko, avšak
nepotkal jediného Žida, který by byl schopen poskytnout hledané informace.
Na zpáteční cestě na jednoho takového narazil na jihu Francie, získal potřebné
údaje a vydali se spolu do Paříže. Žid však náhle onemocněl a v Orleansu
zemřel. Onen
muž údajně přistoupil na dohodu, že se s Flamelem podělí o bohatství,
které jim vynese tajemná receptura, protože sám tento záměr nemohl uskutečnit.
Kolovaly domněnky, že ho Flamel usmrtil záměrně, aby se nemusel dělit o
zisk.
V
Paříži se Nicolas a Pernella Flamelovi pustili do výroby zlata. Sice o tom
nikomu neřekli, ale jejich štědré dary byly podezřelé. Povídalo se, že
mají kámen mudrců, navíc se prý za nimi sjížděli pronásledovaní Židé,
svěřovali jim své bohatství a Flamel je spravoval.
Navzdory
značnému jmění žili střídmě a dobře hospodařili, nejvíce zlata
darovali kostelům a na dobročinné účely. Nicolas Flamel zemřel v Paříži
roku 1418. Existuje však i jiná verze. Flammarion Camile (1842-1925). Byl znám především jako astronom, měl vlastní observatoř v Juisy u Paříže. Popularizoval astronomii široké veřejnosti a dokázat, že k pochopení planetární soustavy není třeba vysokoškolského vzdělání. V roce 1882 založil Francouzskou astronomickou společnost, která existuje dodnes. Napsal mnoho filozofických a vědeckých článků a především asi dvanáct praktických astronomických příruček, mezi nimi i slavnou Populární astronomii. Založil astronomickou společnost a vydával revui Cosmos. Zastával názor o obydlenosti jiných planet. Hojně se však věnoval také parapsychologii. Patřil k velmi schopným experimentátorům, uměl nejen pozorovat, ale z každého případu dokázal vyvodit podstatné a zajímavé závěry. Podařilo se mu uskutečnit pozoruhodné pokusy s médiem Eusapií Palladinovou (viz), dokonce vyfotografoval stůl během levitace, kdy se tělesa vznášela ve vzduchu zdánlivě bez opory. Byl členem výboru Mezinárodního ústavu pro metafyziku. K jeho dílům z oblasti parapsychologie se řadí především Neznámé přírodní síly (1907), Neznámo a problémy psychiky (1911), Smrt a její záhady (1922), Strašidelné domy (1923), dále Záhady duše, Po smrti, Při smrti aj. V práci „Poznámky k parapsychologii“ se Flammarion zcela jasně vyslovuje k parapsychologickým jevům. Na základě pozorování dokazuje existenci psychického světa, který je stejně reálný jako svět poznávaný lidskými smysly: 1. Duše existuje jako reálná bytost nezávisle na těle. 2. Je obdařena schopnostmi vědě dosud neznámými. 3. Může reagovat a vnímat na dálku bez zprostředkování smysly. 4. Budoucnost je předem dána, určena příčinami, které ji přivodí; duše to někdy vycítí. Předchozí principy se zdají být potvrzeny a
dokázány.
„Pokud jde o vysvětlení",
pokračuje Flammarion, „není moudré se po nich příliš pídit; na to,
abychom připustili, že něco existuje, nejsou zapotřebí. Například v dobách
,posedlých Loudunských' nebo ,fanatiků Svatého Medarda' nebyly ještě známy
hypnotické účinky, a proto se tyto jevy prohlašovaly za podvod či ďábelské
pikle. Jenže nejde ani o jedno ani o druhé. Dnes se již všechny podobné
jevy dají vy světlit, často se tvrdí: ,to je hypnotismus, to je sugesce,
nebo to je podvědomí'. Další omyl. Může jít o něco zcela jiného, což však
nic nemění na faktu, že to skutečně existuje. Neuzavírejme okruh našich
koncepcí, netvořme školy ani systémy a nemysleme si, že všechno přijatelné
musí být ihned vysvětleno. Věda ještě zdaleka neřekla své poslední
slovo, byť se jedná o cokoli." Připravil
také seriály článků „Obyvatelé onoho světa“ (1862 a 1863).
Jsou to sbírky rozhovorů ze spiritistických seancí, neboť Flammarion pevně
věřil v
duchy (viz) a na hrob Allana
Kardeca (viz), dokonce napsal zvučný nekrolog, kterým ocenil dílo zmíněného
samouka.
Fludd, Robert
se narodil v Bearsteadu (Kent) v Anglii roku 1574. Byl pátým dítětem
sira Thomase Fludda, zastávajícího důležitou funkci za vlády královny Alžběty
I. Robert se plně věnoval vzdělání,
především v oxfordské St. John College, kde dostal přezdívku
„Badatel". Studoval teologii, filozofii, matematiku, antickou i orientální
literaturu a medicínu. Při studiu objevil kabalistické, hermetistické,
alchymistické autory a nadchnul se dílem Paracelsa. V
letech 1598-1603 cestoval po Evropě. Zasvětil se Růžovému kříži (lóže
Rosenkreuzerů). V roce 1605 získal doktorát medicíny v Londýně. U svých
pacientů používal psychologické a magnetické léčebné metody, které mu
zajistily značnou klientelu. V
roce 1616 publikoval svou první práci, nazvanou Apologia
neboli Apologie bratrstev Rosenkreuzerů. Jedná se o obhajobu členů zmíněného
bratrstva, což vyvolalo podezření krále Jakuba I. Reakcí na toto dílo je
hodně. Obzvláště Kepler kritizoval Fluddovu koncepci světa a Gassendi zase
jeho alchymistické teze. Fludd byl však člověk zanícený a přesvědčený
a to z něj učinilo schopného polemika. Když napadl Keplera, zaútočil na něj
Gassendi a pokoušel se zesměšnit jeho kabalistické teorie, neboť sám zarytě
obdivoval Paracelsa a Agrippu. Je
možné, že Fludd sehrál určitou roli v událostech, které vedly k vytvoření
anglického spekulativního svobodného zednářství. Zemřel 7. září 1637. Filozofie
Roberta Fludda silně ovlivnila mnoho učenců své doby, především velkého
básníka a filozofa Johna Miltona, autora Ztraceného ráje. Robert
Fludd po sobě zanechal rozsáhlé dílo a nový myšlenkový proud. Vytýčil
panteistickou tezi spočívající v existenci nenávisti a lásky. „Bůh,"
tvrdil, „vytváří z lásky světlo, z nenávisti tmu. Je to právě světlo
božskosti, které osvěcuje moudrého a povznáší ho. Bez něho zůstane připoután
k hmotě." V
lékařství Fludd hledal, stejně jako Paracelsus, „všelék". U nemocného
se nezajímal pouze o tělo, ale také o jeho duši. Snažil se ověřit vlastní
filozofické teze, zakládající se na manichejské myšlence dvou sil, dobra a
zla, které bojují o vládu nad
světem.
Věřil v existenci magnetismu, v účinek na dálku, v utajenou podobnost mezi
makro a mikrokosmem.
Byl
to logicky uvažující a jednoduchý člověk, v každém případě však průkopník
ve svém oboru. Jeho
teorie magnetismu se zakládá na spojení koncepcí Paracelsa a Fluddova učitele
a současníka Williama Gilberta, jehož dílo
De Magnete detailně zkoumal. Prostřednictvím
dualismu světla a tmy Fludd vysvětloval jevy sympatie a antipatie, jež panují
mezi všemi bytostmi a ovládají vzájemné působení substancí. Pokud dvě různá
těla vydávají své záření a mají při tom stejný původ, pak podle
Roberta Fludda pociťují dotyční vzájemné sympatie. Jsou-li však paprsky
proti-kladné, lidé se odpuzují. Sympatie a antipatie jsou řízeny dvěma
protikladnými silami božství. Magnetismus
vysvětluje Fludd následovně: „Nebe je teplý, mužský a kladný pól,
Země je pól studený, ženský a záporný. Člověk reaguje jako skutečný
magnet. Krev jednoho člověka se může snášet s krví jiného, stejně jako
magnet jednoho dolu může zasáhnout rudu v jiném dole." Fluidum - pomyslná látka, kapalná nebo plynná, kterou lze přenášet (přelévat) z tělesa na těleso. To bylo pozorováno nejprve u statické elektřiny a magnetismu, proto se ještě v 19. století mluvilo o elektrickém a magnetickém fluidu. Nezaměňovat s fluidikou, která se zabývá prouděním kapalin a plynů a na tomto principu byly vytvořeny již jakési analogie tranzistoru a řídících prvků. V parapsychologii jde o magnetický a energetický proud údajně vyzařující z osob, jako např. hypnotizér nebo médium. Termín se používá k vysvětlení mnoha parapsychologických jevů, kdy jde o různý záhadný vliv působící na dálku. Fluorescence- světelné záření některých látek a roztoků po dopadu primárních budících paprsků o nižší vlnové délce z pásma ultrafialového až modrého záření. Po zaniknutí primárního budícího záření fluorescence zaniká (rozdíl od fosforescence). Nejsilnější fluorescenci jeví v alkalickém roztoku derivát resorcinu a anhydridu halového - fluorescein a v pevném stavu soli uranylu. Mnohé minerály září v ultrafialovém světle, takže se tato metoda dobře uplatňuje v mineralogii. Zářivé barvy červených až žlutozelených odstínů, které tak často lze vidět na plakátech, reklamách a cenovkách jsou rovněž založeny na fluorescenci. U normálních barev se totiž určitá část bílého světla pohlcuje a mění se v teplo. U fluorescenčních barev se transformuje na záření o větší vlnové délce. Fluorescencí se vyznačují také minerální oleje, čímž je lze rozlišit od olejů rostlinných. Forthuny,
Pascal - pravým jménem Georges Cochet (1872 – 1925).
Spisovatel, malíř a polyglot, především však působil v MEZINÁRODNÍM ÚSTAVU
PRO METAFYZIKU (viz) v Paříži. Jeho otec
byl architekt a domníval se, že ho syn bude následovat. Přiměl ho tedy ke
studiu na l'École des Beaux-Arts - Vysoké škole výtvarných umění,
leč Pascal institut záhy opustil a vydal se na cesty, procestoval zejména Německo.
V dětství byl spíše křehký a jemný, nicméně živý a překonané nemoci
ho zocelily na duchu (ve čtyřech letech to byl zánět pohrudnice, v patnácti
zánět kloubů). Rozvíjel
své umělecké vlohy, pokoušel se komponovat hudbu, malovat a psát básně
pro své blízké. Ferdinand Gregh se stal jeho patronem ve Společnosti literátů.
Pascal Forthuny vyzkoušel téměř všechno a ve 45 letech překládal čínskou
literaturu. V
roce 1919 jím hluboce otřásla tragická smrt syna, letce a žena s ním probírala
duchovnost i posmrtný život. Předtucha smrti své matky v podobě klišé ho
přivedla mezi média. Dokázal psát automaticky, což ho samotného překvapilo.
Stejně tak automaticky improvizoval hudbu a maloval, což poznamenalo jeho další
život. Navštívil Mezinárodní ústav pro metafyziku, kde odhalili
jeho pozoruhodné vlohy pro jasnovidectví, kterými se později proslavil. Pod
odborným vedením nejvýznačnějších členů zmíněné instituce své nadání
začal metodicky využívat. V
75 letech ztratil jednoho ze svých bratrů a opět se zajímal o onen svět. Stáří
se však k němu zachovalo macešsky. Postupně ztratil zrak, což mu znemožnilo
psát a malovat. Pomáhal mu mladší bratr Marcel Cochet, u kterého se usadil
po špatné zkušenosti z penziónu pro staré lidi. V 91 letech si při pádu
zlomil stehenní kost a úraz se mu stal osudným. frenologie -
věda zakládající se na pozorování tvaru
lebky. Tak, jako lze vyčíst určité dispozice a snad i budoucnost z čar na
ruce nebo z rysů tváře (viz chiromantie,
fyziognomika), lze je dešifrovat
z tvaru lebky, která není kulatá ani oválná a vůbec ne geometricky
pravidelná. Každý z nás má lebku vyvinutou podle vrozených dispozic a
toho, co dělá. Jelikož výpočty nejsou ryze vědecké, nýbrž jen výslednicí
pouhého pozorování. V
této souvislosti jsou důležitá jména: Gall, a jeho přítel
Lavater (viz), kteří se pokusili z tvaru lebky vytvořit metodu,
klasifikaci a závěry. Freud,
Sigmund - (1856
-1939) - rakouský lékař, psychiatr, zakladatel psychoanalýzy. Téměř veškeré
lidské jednání přisuzoval skrytému pohlavnímu pudu a představám. Jeho žákem
byl
Carl Gustav Jung (viz) fytoterapie -
léčení odvary z rostlin, bylinářství. Jeden z druhů
léčitelství
(viz) fyziognomika - jedná se o umění posuzovat lidi podle jejich fyziognomie, čili výrazu a rysů tváře. Obličej je chápán jako důležitý zdroj informací; souvislost rysů s určitými charakterovými vlastnostmi, ať dobrými či špatnými, je natolik zjevná, že stačí naslouchat vlastnímu instinktu. Přes evidentní závěry nemá fyziognomické zkoumání příliš dlouhou historii, alespoň pokud jde o metodiku. Prvními badateli byli Lavater (viz) a ďArpentigny, oba z XVIII. století. Výsledky jejich pozorování však postrádají zevšeobecnění. Na ně navázal Desbaroles (viz); jeho práce je bohužel rozmělněna do detailů a tudíž málo srozumitelná. Tři zóny - Všichni autoři začínali stanovením tří zón v obličeji.
V
každé části je možno směrem shora dolů rozlišovat sféry s různým
vztahem k idealismu a realismu. Horní část čela např. vyjadřuje více
duchovna než část dolní. Oči souvisí s vyššími city, více než nos,
brada je samotné materiálno, naopak ústa jsou citovější.
Nejdříve
se posuzuje celkový tvar obličeje. Poměr velikostí jednotlivých částí v
horizontálním rozdělení naznačuje možný stupeň ušlechtilosti citů. Středně
vysoké čelo signalizuje inteligentního ducha; příliš vysoké čelo je výrazem
fyziologické poruchy, např. vodnatelnosti mozku; rovné čelo charakterizuje
vysokou inteligenci. Pokud horní část čela vyčnívá, je dotyčný obdařen
přemýšlivostí a filozofickými schopnostmi. Čelo vysoké a široké napovídá
výjimečnou inteligenci. Jedině v případě, zeje hladké a jednolité, dá
se hovořit o určitém stereotypu myšlení. Je-li čelo kostnaté, máte před
sebou paličáka. Ustupuje-li dozadu, dotyčný má silně vyvinutou představivost,
rád se předvádí, ale hlubokomyslnost mu není vlastní. Jestliže horní část
čela přečnívá, jedná se o člověka přemýšlivého, leč málo
realistického.
Pokud
převažuje střed čela, je to znamení faktické paměti. Umělecký cit se odráží
v čele vyvinutém hlavně po stranách. Prohlubeň uprostřed čela značí
rozvážnost, je-li však příliš zjevná, je znakem nerozhodnosti.
Oči,
nos, ústa
- Při
zkoumání očí je třeba předeslat, že duhovka musí být jednolitá; skvrny
totiž vyjadřují špatnou funkci některého orgánu, a to bychom se dostali
do oblasti vědy zvané iridologie
(viz). Tmavé duhovky znamenají
vroucnost, intenzívní city a vášeň.
Velké
oči náleží snílkům, malé lidem činu. Kulaté a vystouplé jsou znakem
nerozhodnosti. Oblé a zapadlé znamenají sebevědomí a odvahu. Podlouhlé oči
- to je záliba v umění a luxusu.
Pohled
si může analyzovat každý sám.
Dlouhý
nos znamená klid, opatrnost a schopnost ovládat se. Krátký nos naznačuje
impulsivní a emotivní jednání; rovný nos - rozhodnost. „Pršáček"
vyjadřuje lehkomyslnost a bezstarostnost. Silně propadlý nos symbolizuje
nedostatek energie. Široký hřbet nosu v sobě skrývá panovačnost, neobvyklá
šířka však ukazuje na ty nejlepší vlastnosti; úzký hřbet je znakem velké
rezervovanosti a příliš tenký egoismu. Pokud je na nose hrbolek, máte před
sebou poetickou duši. Špička nosu může být kulatá - dobrota, hranatá -
realismus, špičatá - lakota, hodně široká - senzualita, ve tvaru kuličky
- vilnost.
Mnohem
méně se ví o významu nesouměrnosti obličeje; levá půlka odpovídá vnějším
projevům jedince, pravá jeho niterným pohnutkám. Masité tváře jsou znakem
milé povahy, hubené, to je oduševnělost citů, scvrklé tváře pak nečitelnost.
Rovněž
ústa poskytují nemálo informací; zřetelně vyznačené rty - celková
harmonie a dobrota, nepravidelné a zkřivené - nízké pudy, silná ústa - převaha
instinktů, úzká ústa - intelektuální sklony.
Také
brada promlouvá jasnou řečí: hranatá je znakem rozumu, kulatá dobroty, špičatá
jemnosti. Jednání lidí s vyčnívající bradou je často prudké.
Stejně
dobře se dají posuzovat uši, způsob ochlupení a hlavně obočí, zuby:
drobný chrup symbolizuje plachou a citlivou povahu, dlouhé zuby značí
nerozhodnost a široké odvahu. Co se týče chrupu, mám jisté pochybnosti o významu
pro určení charakteru. folklór, označení pro projevy lidové kultury, které za zachovávají na určitém území po předcích – slovní projevy, obřady a oslavy i hmotné vyjádření. |
|